Fantasy & ScienceFiction

F&SF 2/2010 - Carolyn Ives Gilmanová: Medaři (ukázka)

Gilmanovou jsme v české edici F&SF poznali díky povídkám „Městečko Okanoggan Falls" (Okanoggan Falls, 2006, česky F&SF CZ 3/2007) a „Konec okruhu" (Arkfall, 2008, česky F&SF CZ 1/2009), kterými se na stránky magazínu vrátila po letech strávených časově náročnou prací muzejní kurátorky. Tentokrát se ale seznámíme s její poměrně ranou tvorbou, kterou si teprve získávala dobré jméno a čtenářskou oblibu.

Medaři

(THE HONEYCRAFTERS)

Carolyn Ives Gilmanová

MATČINA Magwin Ghar vzkvétala po devět poutí, až do dne, kdy ze západu přišla Renata Oblin.

Skupina včelařů dorazila až na samý kraj Rozbřesku, aby zahájila nektarovou výpravu. Právě vztyčovali kupole svých stanů na louce s řídkou trávou poblíž křídově namodralé bystřiny z roztátého ledu. Nehybné slunce viselo nízko na východě; na západě se sluneční svit dotýkal vrcholků ledových štítů pod temným břehem oblaků, jež se vždy válely na pokraji trvalé noci. Tady se nacházeli na počátku všeho, na místě, kde se kraj rodil z ledu a noci. Vše kolem nich bylo mladé.

Děti si hrály s vlastními obrovskými stíny, když spatřily cizinku, jak přichází po svahu sypké suti, kudy nevedla stezka. Zůstaly nehybně stát a jen zíraly. Byla oděna v barbarských kůžích a přicházela od západu, kde přebývaly jen bouře a rozkládaly se ledovce. Zvěst se rychle rozšířila po táboře a lidé vylézali ze stanů a sledovali, jak kráčí k nim. Když došla blíž, uviděli to, v co napůl doufali a napůl se toho obávali: chovnou nádobu z pálené hlíny v míšku, upevněném na popruhu na jejích prsou.

Zvedla paži na pozdrav a jasným, silným hlasem zavolala: „Čí je to matčina?"

„Patří Magwin Ghar," odpověděl kdosi.

Klesla na jedno koleno a na znamení díků se dotkla země. Když vstala, přejela je všechny pohledem. „Jsem Renata z matčiny Oblin. Před dlouhým časem jsem se vydala do země Rozbřesku hledat svou budoucnost. Našla jsem ji. Přináším vám novou matku úlu!"

Dotkla se chovné nádobky na hrudi, pak se rozjařeně rozhlédla, jako by očekávala, že jí za ten hrdinský čin začnou hned provolávat slávu. Ale lidé na ni hleděli vážně a nejistě. Kvůli ní se teď jejich životy měly úplně změnit.

DUBICH Rhud vždycky věděl, že ten den jednou přijde. Bylo to tu od chvíle, kdy spolu s Magwin Ghar překročili svatební čáru, bylo to tu po celou dobu, někde v budoucnu: den, kdy se objeví vyzyvatelka a Magwin bude muset čelit smrti. Jen si nikdy nedokázal představit, jaký přitom pocítí bezmocný hněv.

Jeho hlas však zněl podivně klidně, když tu novinu oznamoval. Seděli v jejím stanu, přitáhli si k sobě své oblíbené podušky. Svíce ze včelího vosku vrhaly měkké světlo na jemné, spletité vzory tkaných nástěnných rohoží a vrstvy pohodlných koberců na podlaze.

„Ještě nejsem připravena zemřít," pravila zasmušile Magwin. Stále připomínala zápasnici, kterou kdysi bývala - se silnou šíjí, pevným, svalnatým trupem, podsaditýma nohama. Ale její nakrátko zastřižené vlasy teď měly barvu žuly a tvář měla po tolika letech na slunci jako vydělanou kůži.

„V jedné matčině nemohou být dvě vůdkyně," namítl Dubich a prohrábl si prsty dlouhé copánky svého šedivého vousu. „Někdo zemřít musí. Leda bys odstoupila."

„Cha!" zněla Magwinina odpověď. Zvedla paži, sevřela pěst a pohlédla na svůj nadouvající se biceps. Kůži měla vytahanou, se stařeckými skvrnami. Ale na záblesku v jejích očích nebylo vůbec nic stařeckého.

„Proč jí neustoupit, Magwin?" ozval se tiše Dubich. „Tak to v přírodě chodí. Mládí nahrazuje stáří."

„Pokud už stáří nemá co nabídnout," řekla Magwin. „Já tuhle matčinu vybudovala. Vím, jak ji vést."

Nic takového ovšem neříkala před devíti poutěmi, kdy ona sama vyzvala starou Borsun Ghar, aby s ní bojovala o vládu nad matčinou. Byla tehdy jako smršť: prudká povaha, hlasitý smích, přímočará a troufalá, a jen Dubich a pár dalších znalo i její jemnější stránky. Bohové, jak na ni byl pyšný!

„Takže s ní budeš bojovat?" zeptal se Dubich neochotně.

Magwin ho vzala za ruku, v oku jí škádlivě zajiskřilo. „Neboj, staříku. Abys věděl, pořád mi ještě zbývá pár mozkových buněk, které jsou jako nové."

Milovala výzvy a boje. Dříve se na ni Dubich rád díval a radil jí ze stínu. Ale poslední dobou ho bitky přestaly bavit. Poslední pouť probíhala tak poklidně. Děti už odešly do jiných matčin a on si zvykl na zralejší manželství a pomalejší rytmus vyššího věku. Nechtěl o to všechno přijít. V tomto boji by dávali v sázku až příliš mnoho.

Kdosi zatřásl dveřním chřestidlem a Magwin vykřikla: „Vstupte!" Byli to dva mistři medaři, kteří chtěli mít zprávy o nadcházejícím střetu z první ruky. Magwin je přivítala vsedě na své podušce, Dubich se zvedl, aby jim nalil medovinu do vyřezávaných rohů. Brzy se dostavili další hosté, a další, až byl stan přeplněný a lidé se začali shromažďovat venku, kde mohli všechno slyšet skrze stěny.

Když do stanu vstoupila Renata Oblin, Dubicha zaskočilo její mládí - zdála se mladší než jejich dcera. A přece stála ve vchodu s bezstarostnou sebedůvěrou. Byla vysoká a pružná, dlouhé hnědé vlasy měla spletené do copu. Lučištnice, pomyslel si Dubich, nebo lezkyně.

„Buď vítána v mém stanu, poutnice," pronesla Magwin tradiční pozdrav.

Dubich návštěvnici nabídl medovinu. Renata odmítavě potřásla hlavou a plavným pohybem se posadila, zkřížila opálené nohy. Teď už každý věděl, jak se věci mají. Renata by nepřijala pohostinství někoho, koho se chystala zabít.

„Co si to neseš na krku?" zeptala se Magwin.

Renata místo odpovědi postavila nádobku na měkký koberec a otevřela ji.

Lidé se nakláněli dopředu, aby viděli. Z nádobky pomalu vylezl veliký hmyz, ještě příliš mladý na létání. Několik přítomných zatajilo dech, neboť tahle včelí královna byla větší než kterákoli v Magwininých úlech, a k tomu tak podivná, celá leskle černá.