Fantasy & ScienceFiction

Stephen King: Prokletí Salemu & Řbitov zvířátek

původně F&SF CZ 4/2008, autorem recenze je Jiří Popiolek

---

NEVYZPYTATELNÉ CESTY HRŮZY

Vázaná podoba románů jednoho z komerčně nejzajímavějších autorů současnosti, Stephena Kinga, byla úspěšná, a tak se nakladatelství Beta rozhodlo vybrané tituly vydat znovu brožovaně. Pro začátek padla volba - možná záměrně, možná bezděčně - na Prokletí Salemu a Řbitov zviřátek. A byla to volba rozhodně důmyslná, protože tyto knihy snad nejvýrazněji reprezentují dva odlišné styly vyprávění, které jsou pro autorovu tvorbu nejtypičtější.

Prokletí Salemu vzniklo hned na počátku Kingovy bohaté kariéry, napsal je dokonce dřív než vydanou prvotinu, Carrie. Ze zpětného pohledu se jedná o takřka dokonalou esenci autorových motivických archetypů, ne snad tak řemeslně zvládnutou a propracovanou jako v pozdější tvorbě, ale o to syrovější a čistší.

Poměrně úspěšný spisovatel mainstreamových knih Ben Mears se vrací do maloměsta Jerusalem´s Lot někde ve státě Maine, v němž kdysi jako malý kluk několik let pobýval, a vzpomíná na ně (až na jednu podstatnou výjimku) jako na nejidyličtější období svého života. Potřebuje si vyčistit hlavu, vyrovnat se se smrtí manželky Mirandy, která se zabila na motocyklu, a k tomu napsat o Salemu knihu. Konkrétně o jedné budově, takzvaném Marstenově domě, v němž prožil natolik děsuplnou chvíli, že se mu detailně vryla do paměti a občas se mu v podobě noční můry stále vrací. (Byl úplně stejný. Nijak se nezměnil, vůbec ne. Jako by ho naposledy viděl včera... Pocítil silné nutkání přejít po zarostlé plošině kolem cvrčků a koníků, kteří by mu skákali přes boty, vystoupit na verandu a nakouknout mezi bedněním do chodby nebo předního pokoje. Třeba i zkusit dveře. A kdyby bylo odemčeno, vstoupit. Polkl a podíval se nahoru na dům, byl téměř zhypnotizovaný. Dům mu vracel pohled s idiotskou netečností... Odvrátil se, mezi zuby mu tence zasykl vzduch. Ještě ne. Možná později, ale teď ještě ne. Prozatím stačilo vědět, že tu tohle všechno pořád je. Čekalo to na něho... Prokletí Salemu) Netuší však, že právě Marstenův dům, místo prosycené zlem, si za sídlo vybral prastarý upír, toužící ze Salemu udělat přízračné město duchů, plné věrných otroků. Apokalypsa se blíží a poklidný život maloměsta bude brzy obrácen vzhůru nohama. Zabránit tomu může pouze značně nesourodá skupinka nehrdinských hrdinů - místní učitel v pokročilém věku, lékař, věčně opilý kněz, malý chlapec a právě Ben Mears.

Hlavním hrdinou knihy je podobně jako v románech To nebo Nezbytné věci samo město. V tomto případě tedy Salem. King ho představuje jako živoucí organismus plný závisti, záště a zloby, které se však úspěšně skrývají pod povrchem, za fasádou na pohled poklidného, bezproblémového, každodenního líného maloměstského stereotypu. Veškerá proklamovaná idyla však balancuje na hraně propasti a stačí malý impulz, aby temná stránka vybublala na povrch a převzala hrůzyplnou vládu. V případě Nezbytných věcí byl tím impulzem obchůdek mefistofelovského pana Gaunta, v případě Salemu pak upír Barlow a jeho krvesajné choutky.

V Prokletí Salemu King v mnoha aspektech naznačil, kam se bude ubírat jeho spisovatelská dráha dál.

Jednou z postav je psychicky nevyrovnaný spisovatel, který se potřebuje vypořádat buď s vlastní minulostí, nebo s démony, jež ho sužují. Ben Mears je však na rozdíl od svých mladších kolegů z románů Osvícení nebo Temná půle ještě poměrně normální a rozhodně to není on, kdo nakonec spustí lavinu šílenství.

Klíčovou úlohu hraje v knize dětský hrdina, který má oproti dospělým při setkání s nadpřirozeným zlem obrovskou výhodu - všem těm bubákům a přízrakům totiž díky dospíváním neumrtvělé fantazii bezezbytku věří, a tak ví, proti čemu bojuje, a zná i účinné prostředky tohoto boje. Mark Petrie je v Prokletí Salemu opět (i kvůli poměrně malému prostoru, který v románu dostal) pouhé embryo charakteru, plně rozvinutého v pozdější Kingově tvorbě (Osvícení, To, Žhářka).

Prapůvodem zla je sice typická hororová rekvizita (upíři), v kontextu románu však hraje pouze vedlejší roli, protože to nejhorší zlo mají v sobě zakódované sami lidé, bez jejichž zlovolných tužeb by ani ti nejhorší démoni neměli sebemenší šanci (Hal Griffen má mindrák kvůli špatným výsledkům ve škole a touží si to se všemi vyřídit; Sandy McDougallová si zpackala nechtěným těhotenstvím život, a tak teď, zahořklá, žije v laciném přívěsu a svého kojence mlátí; Dud Rogers nenávidí lidi, protože se mu posmívají kvůli jeho hrbu). Upír Barlow a jeho pobočník Straker jsou ze všech Kingových inovací klasického žánru možná nejméně rafinovaní, protože jsou příliš předvídatelní (a na konci i nezvykle lehce porazitelní na to, jak je zejména Barlow prastarý). Jsou však jednoznačným prazákladem obou nejcharismatičtějších a tudíž nejhrůznějších Kingových záporáků - Randalla Flagga, procházejícího napříč několika romány počínaje Svědectvím, a už zmiňovaného ďábelského pana Gaunta.

Už zde je jasně patrné, že fiktivní, na první letmý pohled poklidné americké maloměsto, zaplněné panoptikem bodrých figurek a utajovanými vášněmi, je autorovou doménou. Právě tady se cítí doslova jako doma a podobné prostředí vyhovuje jeho stylu psaní nejvíce. Prokletí Salemu opět Kingovy možnosti pouze naznačuje, jeho vedlejší postavy, v pozdějších knihách jeden z klíčových faktorů, jímž k sobě čtenáře připoutává, jsou načrtnuty jen velice letmo a mnohdy zmizí v propadlišti hrobů, ze kterých posléze povstávají jako upíři, dřív než je nezbytně nutné, a jejich potenciál tak zůstává nevyužitý.

Abyste mě nechápali špatně, Prokletí Salemu je dobrá kniha, pro neznalce Stephena Kinga dokonce výborná, s přehledem odvyprávěná, udržující napětí metodou pozvolného narůstání hrůzy, prošpikovaná neobvyklými nápady a vyvolávající na pravých místech ty správné emoce (znechucení, smutek, děs). Je však na ní až příliš vidět, jak autor teprve získával řemeslné dovednosti, jak si s pro něj typickou bohatou a rozvětvenou strukturou textu ještě tak úplně nevěděl rady. Mnohé zápletky proto vyšumí do ztracena, a něco není dořečeno dokonce vůbec (viz absurdně otevřený konec dějové linie týkající se otce Callahana, který ztratil víru a propadl zlu, o třicet let později dovyprávěný v cyklu Temná věž).

Na druhou stranu - z textu sálá taková energie a touha vyprávět, že všechny Kingovy knihy z posledních dvaceti let mohou Prokletí Salemu jen tiše závidět.

Řbitov zviřátek King napsal zhruba o deset let později a dá se považovat za typickou ukázku opačného pólu jeho tvorby. Je to komorní, psychologicky propracovaný příběh rodiny, která se pozvolna, ale neodvratně dostává do soukolí zla, jemuž není schopna vzdorovat. Do stejného ranku jako Řbitov patří kupříkladu romány Osvícení, Misery, Geraldova hra nebo Temná půle.

Obvykle sice považuji anotace na zadních stranách obálek za nadnesené, tentokrát ale musím se sloganem „nejděsivější Kingova kniha" souhlasit. Řbitov zviřátek je totiž román natolik trýznivý a hrůzný, že jsem se k jeho opětovnému přečtení musel skoro nutit. Ovšem - připraven na to, co mě čeká - jsem mnohé emoce vytěsnil a došlo mi, o jak kvalitní text se jedná.

Lékař Louis Creed se s manželkou Rachel, dvěma dětmi, dcerou Ellie a synem Gagem, a kocourem Churchem stěhuje do domu na venkově. Všechno se zdá být v nejlepším pořádku, zvlášť když Creedovi zjistí, že za souseda mají sympatického staříka Juda Crandalla a jeho sice artritickou, ale vitální ženu Normu. Nad rodinou však visí Damoklův meč v podobě frekventované cesty plné projíždějících náklaďáků hned u plotu... a tajemného indiánského pohřebiště kousek za domem, které sice vypadá na první pohled mírumilovně, ale jehož plíživá a temná síla pozvolným způsobem otravuje mysl všech v okolí. Pak už stačí málo, Churchova smrt pod koly náklaďáku, a cesta ke zkáze je otevřená...

Řbitov zviřátek je kniha o smrti. Konkrétně o neschopnosti smířit se s ní, přijmout ji. Louis je lékař a chápe skon jako něco zcela samozřejmého, přirozeného, jeho žena však ne, svírá ji trauma z dětství, kdy byla přítomná úmrtí své postižené sestry.

A nabídka starousedlíka Juda, že odchod kocoura, kterého měla malá Ellie tak ráda a s jehož smrtí by se po vzoru matky smiřovala jen velice těžce, nemusí být definitivní, je velice lákavá. Jenže za všechno se platí a každý dobrý úmysl, pokud ho doprovázejí špatné činy, se nakonec vrátí jako mučivě přesný a mnohem bolestnější bumerang... protože když lze oživit zvíře, proč by nešlo oživit i člověka. A je úplně jedno, že takový tvor má pak zcela odlišnou osobnost, je daleko zlovolnější a odpornější na dotek, a že ze všeho nejvíc připomíná zombii. Důležité je, že je zpátky.

Hlavní síla románu není ve zvoleném způsobu vyprávění, ten se u Kinga v průběhu let nijak zvlášť nemění, ale v tématu. Když člověk čte o obřích pavoucích, upírech nebo vraždících autech, řekne si - dobrá, je to nadsázka. Pochopitelně ocení přesvědčivost, s jakou je kniha napsána (dodnes si vzpomínám, že po prvním přečtení Žhářky ve slovenštině jsem uvěřil, že pyrokineze je reálná, a po To jsem se začal vyhýbat nejen cirkusům, ale i kanálovým mřížkám), jenže pořád je mu jasné, že se jedná o fantaskno, s nímž se nemůže v běžném životě setkat.

Pokud však autor začne stejně přesvědčivým, podmanivým způsobem popisovat něco tak osobního, jako je smrt vlastních dětí, mučivý pocit děsu, rozlézající se po duši, je nezměrný a takřka k nepřežití.

Kingova nejprůraznější narativní zbraň je v takřka totální doslovnosti a zdánlivé jednoduchosti, s jakou své knihy píše. To, co by u jiných autorů nemělo šanci projít, King díky nezměrnému talentu čtenáře zaujmout a přikovat ke svému textu zvládá s absolutní suverenitou. Jeho styl vyprávění je hladký, průzračný, vesměs lineární, jen občas na pravém místě ozdobený flashbackem, který osvětlí motivaci postav. Zároveň je velice popisný, každý detail je důležitý - a co je nejpodstatnější, využívá všemožné reálie současného světa. Vytváří tak zdání skutečnosti a obyčejnosti, jako kdyby říkal - podívejte, tohle jsou lidé jako vy, kteří nakupují zboží stejných značek a poslouchají v rádiu tutéž muziku... a dějí se jim takové strašlivé věci. Proč by se totéž nemohlo stát i vám?

Takováto k naprosté dokonalosti dovedená popisnost (skoro každý začínající spisovatel si při čtení Kinga pravděpodobně řekne - to přece musím zvládnout taky... jenže to je jenom zdání) pak vede ke skoro až neznatelně pomalému napínání pružiny s napětím, připomínajícímu postupné zesilování zvuku až k síle decibelů, která trhá ušní bubínky. (Louis před tím zápachem ucouvl a udělalo se mu na zvracení. Opřel se o okraj hrobu a ztěžka oddychoval. Když už si myslel, že má vnitřnosti pod kontrolou, vyletělo z něj všechno to nemastné, neslané večerní jídlo. Dávil přes okraj hrobu. Pak se opřel rukou o zem a supěl. Nakonec ho nevolnost přešla. Se zaťatými zuby si vyndal baterku z podpaží a posvítil si na otevřenou rakev. Zmocnila se ho děsivá hrůza, jakou člověk zažívá v těch nejstrašnějších snech, které si pak po probuzení jen stěží vybavuje. Gageovi chyběla hlava... Řbitov zviřátek) A samotný výbuch následné katastrofy, s každým krokem hrdinů neodvratnější, jenž vede až k závěrečné katarzi, je jen logickým vyústěním a vysvobozením. Závěry jsou pak u Kinga většinou ve znamení „střídmých", a proto uvěřitelných happyendů, kde zlo je sice poraženo, ale hrdinové za to zaplatili až příliš vysokou cenu. Není to tak ale vždycky a občas je tragický konec o to větší ránou do hlavy (Tommyknockeři a pochopitelně i Řbitov zviřátek).

Zmiňovanou přesvědčivost textu ale zapříčiňují i další, na první pohled nepodstatné drobnosti. V době, kdy King Řbitov zviřátek psal, nejen že bojoval se svými démony v podobě vzpomínek na značně neradostné dětství, ale byl zároveň těžký alkoholik (kolik jen Kingových hrdinů má problémy s přílišným popíjením plechovek piva). Právě proto jsou knihy z tohoto období (polovina osmdesátých let) pravděpodobně jeho nejlepšími. Vlastní zkušenosti s bubáky vylézajícími z pod postelí a ze skříní a pohyb na hraně příčetnosti jsou trvale přítomny i v jeho textech... a to je vlastnost, která Kingovým současným, jinak řemeslně dokonalým knihám, schází. Jsou perfekcionistické, ale odosobněné a občas studené jako čumák zdravím kypícího psa.

Bylo by troufalé tvrdit, že Stephen King píše umění, které se navěky nesmazatelným písmem zapíše do dějin literatury. I on sám si dokonale uvědomuje, v čem se cítí nejlépe a kde jsou jeho limity, a na tenký led novátorských experimentů se takřka nepouští. Byla by ale zároveň chyba Kingovi upírat mimořádně vysoké a v podstatě zásadní zásluhy o renesanci hororového žánru... a navíc, každá jeho kniha si udržuje, když už nic jiného, neuvěřitelně vysoký řemeslný standard.

Kingovy texty jsou tak především gejzírem geniálního epického vypravěčství, jež dokáže čtenáře prakticky vždycky pohltit, a zároveň dokonalou ukázkou schopnosti přesně vyhmátnout a následně i sdělit silné a slabé stránky lidské povahy. Spojení těchto dvou dovedností vede k tomu, že i nejfantasknější věci, které se v jeho románech objevují, vypadají reálně a uvěřitelně - a vyvolají proto ve čtenářích o to větší pocit sounáležitosti s postavami a následně při jejich podléhání silám zla i neskonalou hrůzu.

Romány Prokletí Salemu a Řbitov zviřátek v tomto nejsou jiné.

Stephen King

Prokletí Salemu

překlad Linda Bartošková, obálka Michal Kuba,

vydal Pavel Dobrovský - BETA, Praha 2008, 464 stran, 229 Kč

Stephen King

Řbitov zviřátek

překlad Ivan Němeček, obálka Michal Kuba,

vydal Pavel Dobrovský - BETA, Praha 2008, 376 stran, 199 Kč