Fantasy & ScienceFiction

Patrick Rothfuss: Jméno větru & Tim Powers: Tři dny do nikdy

původně F&SF CZ 4/2008, autorem recenze je Michelle Westová & James Sallis

---

Knihy

JSEM SI JISTÁ, že všichni dobře znáte čtenářskou únavu. Je to ta malátnost, která způsobuje, že při pohledu na novou knihu si jen povzdychnete a odložíte ji, nanejvýš ještě tak přelétnete text na zadní straně nebo vnitřní záložku, a pokud se nějakým slovům podaří prorazit mlhu, setkají se s nezájmem. Ten pocit je trochu příbuzný nudě, ale přesněji je to neschopnost nechat se zaujmout tištěnou stránkou. Většinou z toho viníme knihu nebo jejímu předpokládanému obsahu - očekáváme stále totéž, stále stejné, provařené motivy.

Ten pocit může vzniknout u každého typu knihy a u každého žánru, a v jeho sevření čtenář na všechno pohlíží okem poněkud otupělým. V nejhorším případě se může stát, že zapomenete, proč byste vlastně měli číst.

Řekněme si to na rovinu: sama jsem z toho vinila knihy, ale nakonec jsem dospěla k závěru, že vina je pravděpodobně na mojí straně. Cítím se unavená a chci si něco přečíst, ale má schopnost ponořit se do textu je v té chvíli minimální. Když jsem v takovém rozpoložení, už předem vzdávám hledání emocionálního potěšení. Nebo emocionálního čehokoliv. Pokud se tištěným slovům nepodaří mě nějak zaujmout, jdu se pást jinam. (Ne, tuhle analogii už dál rozvádět nebudu.)

Ale pokud se knize, kterou se zabývám, nějak povede i přes tu únavu a melancholii vzbudit můj zájem, který jen tak tak stačil na otevření na první stránce, je to jako zjevení. A pokud se jí daří mě udržet dál nebo mě překvapit, pokud se tak či onak dostane pod mou poměrně tlustou kůži, připomene mi, proč vlastně vůbec čtu.

ZDÁ SE, ŽE existuje jakási nepsaná dohoda, že kniha by měla začínat uprostřed akce, rychle strhnout, aby se dala snadno absorbovat. Ale Rothfussova úvodní scéna, jednostránkový prolog, je napsaná úplně naopak. Není tu žádná akce; vlastně se zabývá nečinností, tichem. A ticho přebývá v poklidné, málo obsazené hospodě. Je to hodně nezvyklé.

Vlastník hospody se jmenuje Kote; má jediného zaměstnance Basta. A do života těch dvou mužů vstupuje Kronikář, muž, který si za svůj životní cíl vytkl hledání - a psaní - pravdy. Jeho cílem je Kvothe Královrah. Kronikář není slepý a není to typ, který by se nechal okouzlit mýty. Ví, že pravda je současně menší než mýtus, ale zároveň, poněkud komplikovanějším způsobem, větší. Rozumí lidem a určitým způsobem je dokáže přimět, aby mu vyprávěli. A Kote, přestože se zpočátku zdráhá mluvit o minulosti, nakonec povolí a z jeho vyprávění vzniká kniha: první den Kronik Královraha. Protože Kote je, jak jinak, zmíněný Kvothe z legend.

Rothfussovo vyprávění mi dokáže vehnat do očí slzy. Slzy závisti, dalo by se říct, ale myslím, že většina spisovatelů se dostala ke psaní přes čtení, a Rothfusse nelze číst jinak než jako čtenář; nechat se vtáhnout do děje, do Kvotheho vyprávění; vidět současnost, jaká je, a minulost, jak se postupně odkrývá. Autor si dává na čas, pozorně vykresluje charaktery - malé role i ústřední postavy. Žádný hlas není stejný a žádný nepromlouvá z hlediska nějaké vyšší autority. I pozadí příběhu sem proniká prostřednictvím lidí, kteří večer co večer přicházejí do hospody. Ozývají se zde povědomé řeči, objevují se známé typy.

Kvothe se narodil mezi Ruhy, putujícími herci, jejichž publikum zahrnovalo prostý lid i představitele šlechty. Je vzdělaný, naučil se číst, psát, a především klást otázky. Byl mladý, pohotový, a vždycky trochu podivín. Snad by se o magii ani nedozvěděl nic bližšího, nebýt náhodného setkání s arkanikem, který se přidal k Ruhům na jejich cestách. Abenthy se stává prvním z mnoha jeho učitelů. A Kvothe se učí rychle.

Magie se v Rothfussově světě dost podobá matematice - nebo alespoň zpočátku to tak vypadá. To Kvotha značně frustruje, protože v jeho snech je magie mýtem, a on, jako každé dítě, chce být větší než život sám.

Ale magie tu je; ve světě bují nevysvětlitelná moc, která není omezena na obyčejný život a myšlení; souvisí s minulými událostmi a tragédiemi, které přetrvávají v lidské paměti jen v podobě písní a příběhů, a někdy ani to ne. A Kvothe ji z různých důvodů pronásleduje po celé své mládí. Mládí, které začalo na otevřené cestě a putuje po křivolakých stezkách k městu, kde čeká Univerzita.

Chtěla bych říct o Kvothově životě víc, ale nedokázala bych to udělat správně, a přestože mně samotné vůbec nevadí vyzrazování děje, mnohým z vás jistě ano. Postačí, když řeknu, že jakékoli stručné shrnutí by bylo nutně tak ochuzující, že se o to pokoušet ani nebudu.

Většina knihy je vyprávěna v první osobě, protože jde o příběh, který Kvothe vypráví Kronikáři.

Lecjaký příběh by se dal vyprávět na mnohem menším počtu stran. Ale ne tenhle, ne v jeho plné kráse a síle. Rothfuss mi dokázal připomenout, nejen proč čtu, ale také proč se stále vracím k žánru epické fantasy - hledám knihy, jako je Jméno větru.

LITERATURA i historie si kladou za cíl vysvětlovat svět kolem nás, ukazovat jej, vypovídat o něm. Literatura to dělá vytvářením postav, událostí, národů a okolností; historie shromažďováním faktů. Postupně ale zjišťujeme, že takové rozdělení není tak dokonalé, jak jsme si mysleli. Vplétáme dějinné události do naší sítě a pak se snažíme vysledovat jejich možná a často nejistá spojení. Naše sítě ale nechytí vše, a něco z toho, co v nich uvízne, zase vyhodí. Historie je nakonec stejně nestálá jako paměť.

Fantastická literatura, literatura neskutečného, se nám také snaží vysvětlovat náš svět, přičemž zároveň pracuje s naprostou jistotou existence světů často nečekaně existujících za tím naším, vedle něho nebo zároveň s ním. Vytváří hranice, v nichž lidstvo existuje a které vymezují jeho místo ve vesmíru, aby z nich vzápětí mohla vykročit.

Fantastická literatura má také významnou tradici vynikajících spisovatelů, kteří více či méně dbají Voltairova nabádání, aby pečovali o své zahrady - imaginární zahrady, které postupně zaplňují opravdovými ropuchami. Je přirozeností spisovatelů, že přejímají roli zvěstovatelů; a ti nejbystřejší, kteří zdá se nezapadnou mezi ostatní zvěstovatele, tíhnou k science fiction a fantasy. Mám na mysli lidi jako Alfred Bester, Carol Emshwillerová, Gene Wolfe, John Crowley.

Od Bran Anubisových z roku 1983 po Poslední výzvu a další pozdní romány, mezi ně patří i dílo Tima Powerse. Na peň temné fantasy narouboval větve paranoidních vizí Philipa K. Dicka a Thomase Pynchona, a vytvořil tak v současnosti populární subžánr alternativní historie, kdy si přizpůsobuje dějiny podle svých, smyšlených, značně nehistorických konců a dosahuje při tom velice celistvého a přesvědčivého výrazu. Jeho romány jsou směsicí toho nejnepravděpodobnějšího materiálu - útržky a namátkové vzorky, cáry a zbytky světů, které by snad ani neměly existovat společně, natož se střetat.

Ve Třech dnech do nikdy můžeme najít (a to je jen zkrácený výčet) otce a dceru citující Shakespeara, cestování časem, Alberta Einsteina, zahnívající hlavu bez očí, která slouží ke komunikaci se světem duchů, Mossad, slepou vražedkyni, která se dívá očima jiných, ztracený film Charlese Chaplina, Harmonickou konvergenci na Mount Shasta z roku 1987, tajnou společnost existující už od středověku, duchy, kteří vnímají a hovoří pozpátku, protože jejich časové linie jsou obrácené, děti, které se objeví vždy v místě porušení zákonů vesmíru.

Pochopitelně zde také nalézáme typické mezníky, jimiž Powers své světy osazuje: několik rovin vyprávění, důkladné zápletky a charakterizace, odvážnou sevřenost děje, tajuplnou směsici intelektuální akrobacie a ďábelsky rychlé akce, náhlé změny vnímání, běžné užití rituální magie. A nad tím vším se vznáší (jak poznamenal John Shirley) pocit, že „za předivem obyčejného světa, za brebentěním média a historickými fakty se tetelí tajuplné hájemství nepoznaného." Pocit, že zázračno je všude kolem nás.

Děj se pohybuje kolem hledání ztraceného Einsteinova stroje času, vynálezu, který on sám považoval za mnohem nebezpečnější než atomovou bombu. Stroj se znovu objeví a podle všeho ho použije stará žena, která je v jednu chvíli ve svém domě v Kalifornii, ale v následujícím okamžiku už umírá na Mount Shasta v průběhu Harmonické konvergence. Po stopách stroje se vydávají operativci Mossadu, agenti prastarého tajného spolku a zřejmě i dávno nezvěstný otec. V průsečíku všech událostí se nechtěně ocitají dvanáctiletá Daphne Marrityová a její otec, profesor angličtiny Frank Marrity.

Poměrně záhy v průběhu děje, kdy do sebe jednotlivé části začínají zapadat, zjišťuje Daphne, že má nečekané schopnosti. Sleduje videokazetu, na které by měl být film Pee-wee a jeho veliké dobrodružství, ta ale namísto toho obsahuje ztracený němý film, klíč - kterým je také betonová deska s otisky Chaplinových rukou, ukradená z prostranství před Graumannovým Čínským kinem - ke stroji času.

„V tu chvíli dům ztratil rovnováhu a začal se naklánět nad propast - Daphne na okamžik přestala cítit pohovku pod sebou, padala - a v panice sevřela realitu celou myslí. Dům se prudce narovnal, přestože se záclony v předním okně ani nepohnuly, a z větracích otvorů videa se začalo kouřit."

Mossad, Vesperové nebo příbuzný, všichni se snaží najít stroj z jiného důvodu. Charlotte chce vymazat zlo, které způsobila, a obnovit svoji nevinnost jakýmikoli nezbytnými prostředky; věří, že získání stroje času jí to umožní. Je slepá a vidí pouze očima druhých, a pro Vespery je pouhým nástrojem, stejně jako hlava Bafometa, které se tolik děsí.

„Před chvílí si zapálila cigaretu, aby přehlušila kořeněný zápach...

Charlotte se snažila vyhnout pohledu na děsivou černou hlavu, ale jednou, když použila Rascasseho oči, se podívala přímo na ni.

K lebce bez očí těsně lnula vyleštěná černá kůže. Na čele, tvářích, nosu a bradě měla nalepený nebo intarzovaný stříbrný filigrán jako kovové maorské tetování - patrně zakrývá otvory po červech, pomyslela si nervózní Charlotte - a stuha zavěšená na jejím krku se sem a tam kývala pod dřevěným stojanem."

Operativec Mossadu Lepidopt chce negovat válku na Jom Kippur. V posledních dnech této války se dotkl Západní zdi a kulka ostřelovače ho připravila o část dlaně. Od té doby měl zvláštní předtuchy. Dvanáctkrát si během dvaceti let, uprostřed každodenního života, uvědomil, že nějakou věc už nesmí nikdy udělat.

„V roce 1970, tři roky po tom, co se poprvé a naposledy dotkl Západní zdi, navštívil provedení Šeherezády Rimského-Korsakova v Mann Auditorium v Tel Avivu, a když dozněly poslední tóny Allegro molto, byl si náhle naprosto jistý, že Šeherezádu už nikdy nesmí slyšet.

Dva roky poté naposledy navštívil Paříž, nedlouho po tom, co zjistil, že by už nikdy neměl plavat v moři. Jen v průběhu tohoto roku naposledy měnil pneumatiku, jedl sendvič s tuňákem, hladil kočku, viděl film v kině..."

Jakkoli se, spolu s Charlotte a všemi ostatními, snaží o vyrušení něčeho, je Lepidopt sám nakonec vyrušen.

Zde všude Powers konfrontuje osobní zájmy a obecné dobro, účel a prostředky, prospěchářství, sofistiku a kategorický imperativ: hrany a zlomy, životy krutě rozervané násilím, historickými událostmi a osobním utrpením, a nad tím vším bez konce fičí temný, neutišitelný vichr. Připomíná nám, že stejně jako svět, který vnímáme, může být pouze částí světa skutečného, jen jednou stránek z mnoha, může se totéž stát i s naším časově podmíněným vnímáním dobra a zla.

Říká se, že literatura upravuje dějiny. Při čtení Powerse si uvědomujeme, jak se tyto kategorie sblížily: jak nám pomáhají porozumět, na okamžik nás pozdvihují dostatečně vysoko, abychom si uvědomili své místo v lidské společnosti a místo lidstva ve vesmíru. Pomáhají nám jít dál.

Patrick Rothfuss

Jméno větru

překlad Jana Rečková,

vydalo Argo, Praha 2008, 2 svazky

Tim Powers

Tři dny do nikdy

překlad Zdeněk Uherčík,

připravuje Triton, Praha 2009