Fantasy & ScienceFiction

Cormac McCarthy: Cesta

původně F&SF CZ 3/2008, autorem recenze je Jiří Popiolek

---

Cesta peklem postkatastrofické Ameriky

Román Cesta amerického mainstreamového spisovatele Cormaka McCarthyho je bezesporu jeden z žánrových počinů roku. A to i přesto, že kniha má s fantastikou společné vlastně jen kulisy bezútěšného postkatastrofického světa blízké budoucnosti, konkrétně Ameriky, po níž bezejmenná dvojice hlavních hrdinů - muž a jeho malý syn - putuje podobně jako Dante s Vergiliem Peklem Božské komedie.

McCarthy je v současné době v kurzu, jeho předchozí dílo, román Tahle země není pro starý, zfilmovali bratři Coenové a výsledek posbíral všemožná ocenění včetně čtyř Oskarů. Román Cesta pak dostal dokonce Pulitzerovu cenu. Zcela a neoddiskutovatelně po právu. A nejen proto se stal předlohou k dalšímu filmovému zpracování McCarthyho díla, vždyť americkou premiéru bude mít filmová Cesta již v listopadu.

Základní fabule příběhu je přitom prajednoduchá. Přichází zima, muž si uvědomuje, že je smrtelně nemocný, a protože svět je veskrze nebezpečné místo k životu, rozhodne se vydat společně se synem na cestu znetvořenou a umírající Amerikou směrem na jih, za teplem, k moři. S veškerým svým majetkem poskládaným na prastaré připomínce ztracené minulosti, na skřípajícím vozíku ze supermarketu. Doufá, že je cestou nikdo nezabije nebo nezotročí, protože civilizace jako taková zmizela v oblacích popílku padajícího z nebe a mezi hrstkami přeživších platí zákon džungle, kde vítězí jen ti nejsilnější a nejbezohlednější. A ještě víc doufá, že najde někoho, kdo se o syna postará, až on sám zemře, protože dobrých lidí je snad ještě méně než vyhynulých ptáků. Synova smrt (jakkoli lepší než utrpení z rukou novodobých otrokářů nebo kanibalů) je pro něj až to nejkrajnější řešení, kterému se chce za každou cenu vyhnout. Pro jistotu však má v revolveru pro oba schovanou onu pověstnou poslední kulku.

Také kompozice románu zvoní přímočarostí. Lineární vyprávění občas jako blesk prozáří kratičký flashback, stručně vysvětlující důležité detaily z mužovy minulosti, ale jinak oba hrdinové, autorem jen zlehka nastínění, přesto však vysoce uvěřitelní a psychologicky propracovaní, stále putují. Bez možnosti oddechu, přítmím, tichem, mokrem, zimou, špínou, ruinami měst, s mrtvými stromy i znetvořenými pozůstatky lidí všude kolem. (Šli dál mezi mumifikovanými postavami. Černá kůže natažená na kostech, na lebkách popraskané, scvrklé obličeje. Mrtvoly vypadaly, jako by je vcuclo něco příšerného. Beze slova kolem nich procházeli děsivě tichým koridorem v popelu přeskupovaném větrem; ta těla tam budou donekonečna bojovat ve vychladlém asfaltu...). Autor zde ani slůvkem nevysvětlí, co se stalo a proč, kam se náš konzumní, avšak pro život pohodlný svět vytratil, oba zcela nehrdinští hrdinové jsou jen útrpnými a bezmocnými účastníky, protože na samé podstatě McCarthyho apokalypsy nemají šanci nic změnit, pouze ji přijmout, přizpůsobit se... a především přežít. I za cenu toho, že zapomenou na svou lidskost a budou se starat jen sami o sebe. Občas se jim přihodí zázrak v podobě neobjeveného protiatomového krytu se zásobami evokujícími dávnou minulost, ale povětšinou je provází jen strach, bolest a smrt. (K zadní stěně se tiskli nazí lidé, muži i ženy; snažili se schovat, rukama si zakrývali obličej. Na matraci ležel beznohý muž - nohy neměl až po kyčle, pahýly černé a ohořelé. Odporný zápach. Kristepane, zašeptal. Pak se ti lidé jeden po druhém otáčeli a mžourali v chabém světle. Pomoz nám, šeptali. Prosím, pomoz nám. Ježišikriste, vyhrkl. Ježíši. Otočil se a popadl chlapce. Honem, vykřikl. Honem pryč...)

Stejně strohý a drsně poetický je i McCarthyho jazyk. Téměř holé věty, jen občas proložené silnou a působivou metaforou, dialogy bez uvozovek, jejichž dějotvornost je vzhledem k minimalistickému obsahu omračující, plné opakujících se refrénů s postupně se rozvíjejícím významem (synovo Tak jo jako projev důvěry k otci, ale zároveň smíření či jakési rezignace s bestialitou okolního světa). Citové zabarvení je nulové, text je odosobněný, takřka zcela absentují vnitřní monology, čtenář si vše musí domyslet sám. Přesto - nebo spíš právě proto působí román jako rozbuška, neboť to, co se skrývá mezi řádky, má neskutečnou hloubku a sílu.

Cesta je tak jednoznačný důkaz toho, že málo je někdy více, a svým minimalismem vyvolává emoce daleko intenzivnější a zraňuje daleko bolestivěji než mnohadílné, mnohoslovné ságy. Její až na dřeň jednoduchosti osekaná podoba má totiž podobný účinek jako dráždění obnažených nervů, neobalených jakoukoli ochrannou vrstvou. Čtení tohoto románu občas působí až fyzickou bolest. Avšak tato bolest je zároveň i očistnou katarzí.

Interpretace McCarthyho knihy je přes na odiv vystavovanou jednoduchost složitá. Ze středobodu samotného příběhu se jako praskliny na skle vinou malé cestičky významových rovin, každou z nich je třeba rozkrýt podobně jako hořkosladké jádro právě dozrálého vlašského ořechu.

Je tedy Cesta příběh o relativitě dobra a zla, o tom, že podobné pojmy ztrácejí v okamžiku, když jsou převedeny do zcela jiných podmínek, smysl? Otec zde hraje roli racionální bytosti, která ví, že pro přežití je nutné obětovat i vlastní svědomí. A syn jako prototyp absolutně čisté a nevinné andělské duše neposkvrněné sebemenším hříchem se ho ptá - má potom život vůbec nějaký smysl?

Je Cesta komorní příběh o otcovské a synovské lásce, o nedorozumění, která vznikají kvůli odlišnému myšlení dvou generací (zde navíc podpořenému tím, že syn svět takový, jaký býval, nikdy nepoznal)? Všechny ty mrazivé, ale zároveň až půvabné scény, v nichž otec vysvětluje synovi, co znamenají slova a věci, které už dávno zmizely z povrchu zemského, lze brát i jako metaforu rozdílnosti dvou nesouměřitelných světů, v nichž rodiče a děti žijí. (Sedl si a rukou šátral v útrobách vyrabovaných automatů; ve druhém ruka sevřela chladný kovový válec. Pomalu ruku vytáhl; vsedě hleděl na coca colu. Co je to, tati? Prémie. Pro tebe. Co je to? Sedni si... Nehtem palce zajel pod hliníkový uzávěr na vršku plechovky a otevřel ji. Přiblížil nos k mírnému zašumění u otvoru a podal plechovku chlapci. Tak na, řekl. Chlapec si od něj vzal plechovku. Je to bublinkový, řekl...)

Nebo je Cesta román o nezdolné vůli a o vytrvalosti, která nakonec překoná všechna protivenství? O naději, jež existuje vždycky, i když už se jí člověk chtěl vzdát? O melancholii a smutku za tím, co ztrácíme, protože svět už nikdy nebude takový, jaký jsme ho znali v dobách dětství? O tom, co jsou pravé hodnoty, kterých bychom si měli vážit, a co je naopak jen pomíjivou chimérou? A nebo Cesta vypráví o smrti, kterou je nutné brát jako součást lidského života, i když je těžké se s ní smířit?

Od každého trochu. A všechno se to do McCarthyho kratičkého textu bez potíží vejde. Zázrak? Nikoliv, autorský um, genialita a dokonale zvládnuté řemeslo. Cesta je proto spíš než fantastikou v pravém slova smyslu symbolem. Metaforou toho, že každý člověk si musí svou cestu ke všemu, co jej utváří, najít sám. A že se nemá vzdávat, ani když kolem sebe vidí jen samou beznaděj a zmar.

Ne, McCarthyho román rozhodně nekončí žádným prosluněným happy endem, vždyť chlapec z příběhu v oblacích popílku slunce snad ani nikdy nezahlédl. Končí ale právě touto nadějí. Hořkou, bolestivou, přesto však hmatatelnou a přinášející vědomí, že nějaká budoucnost by pro malého chlapce, jako pro bezelstný symbol nekonečného dobra, mohla v novém světě, kde je krutost normálním jevem, přece jen existovat.

Cormac McCarthy

Cesta

překlad Jiří Hrubý

vydalo Argo, Praha 2008, 188 stran, 279 Kč