Fantasy & ScienceFiction

Sergej Lukjaněnko: Bludiště odrazů & Lživá zrcadla, Průzračné vitráže, Jarosław Grzędowicz: Pán ledové zahrady

původně F&SF CZ 1/2008, autorem recenze je Jiří Popiolek

---

Dobré zprávy z východu

V loňském roce se začalo nakladatelství Triton výrazněji angažovat ve vydávání autorů z již druhé země postkomunistického bloku, z Polska. Ti se tak přiřadili k sice nepočetné, ale o to svébytnější skupině Rusů - z nichž mezi ta nejzářivější jména patří kromě bratrů Strugackých v současnosti nesmírně populární Sergej Lukjaněnko. Po sérii o Hlídkách a dilogii Hvězdy jsou studené hračky a Svět Stínů se Triton ve spolupráci s nakladatelstvím Argo rozhodl vydat i jedno z Lukjaněnkových patrně nejznámějších a pro určitou skupinu čtenářů i nejkultovnějších děl - trilogii Hlubina, složenou z románů Bludiště odrazů a Lživá zrcadla a z novely Průzračné vitráže.

Možná se to bude zdát nepatřičné, ale Sergeje Lukjaněnka řadím do stejné kategorie se spisovateli, jako je Michal Viewegh nebo Andrzej Sapkowski. Tedy k nesmírně vzdělaným a sofistikovaným autorům, kteří i za cenu určitého exhibicionismu dokáží psát pro průměrného čtenáře srozumitelnou formou, a proto se jejich knihy stávají bestsellery. A to i přesto, že v nich lze najít i poměrně solidní myšlenkový přesah - tu větší, tu menší.

Série Hlubina je pak především poctou počátkům rozvoje IT se všemi disketami, „třiosmšestkami" a pomalým připojením k internetu přes modem, a zvláště pak prvním „střílečkám" po síti (kdo by si nostalgicky nevzpomenul na Wolfensteina) či hackerství, které zde má auru jakéhosi romantického pirátství či zbojnictví jako vystřiženého z legend o Robinu Hoodovi nebo Jánošíkovi.

Formálně lze Hlubinu označit za kyberpunk. Hlavní hrdina a vypravěč obou románů, Leonid, je diver. Dokáže do světa virtuální reality, nazvaného Hlubina, vstupovat a vystupovat, jak se mu zlíbí, aniž by k tomu potřeboval na počítači timer, který ho automaticky vyhodí zpět do normálního světa. Toto mu umožňuje plnit různé speciální úkoly, protože je schopen pohybovat se v Hlubině podstatě rychleji a cíleněji než normální uživatelé.

V Bludišti odrazů se Leonid musí vypořádat s podivnou postavou Smolaře, který uvízl v jedné úrovni hry Bludiště, což je vlastně do virtuálního světa převedená klasická strategie typu Duny 2 nebo Warcraft, a navzdory všem předpokladům tam i po mnoha dnech bez větších viditelných problémů přežívá. Leonid tak musí především vyřešit klíčovou otázku - kdo, nebo co vlastně Smolař je, a jak jeho existence změní samotnou Hlubinu...

V Lživých zrcadlech zase o několik let starší Leonid zkouší navrátit lesk polozapomenutým diverským legendám tím, že je okolnostmi (smrtí přítele) donucen nalézt výrobce zbraní třetí generace, které jsou schopny zabíjet nejen virtuální postavy v Hlubině, ale i reálné lidi přímo u počítačů. Samozřejmě se ukáže, že je vše podstatně složitější a merit problému leží někde zcela jinde, a Leonida opět čeká cesta Bludištěm, zmodernizovaným, složitějším a s velikým překvapením na samém konci...

Pokud jsem psal, že Hlubina je formálně kyberpunk, tak je to třeba brát s rezervou. Jedná se totiž o kyberpunk na ruský způsob. Specifický, podivný, porušující většinu kánonů žánru... a přesto ve výsledku krásně fungující.

Základní rozdíl oproti dílům klasiků spočívá především v prostředí, v němž se děj odehrává. Zatímco „západní" autoři jsou vzhledem ke vcelku harmonické a blahobytné současnosti, v níž žijí, nuceni obracet se do temné a přetechnizované budoucnosti, Lukjaněnko si hravě vystačí se současnými ruskými reáliemi. Svět šedivé rezignace, špinavých ulic a levného piva kupovaného po večerkách, svět přeplněných tramvají a příšerné nudy rozlézající se lidem do duší stejně plíživě jako jedovatý plyn, svět chudoby a nulové perspektivy do budoucna, kde řešením je jen útěk do Evropy nebo Spojených států. To je Rusko dnešní doby, ke kterému Lukjaněnko staví do kontrastu svou Hlubinu, virtuální svět neomezených možností, kde lidé mohou měnit podoby jako košile a užít si potěšení a požitky všech druhů, těmi gurmánskými počínaje a sexuálními konče.

A samozřejmě by to nebyl Lukjaněnko, kdyby si trochu nezahrál i na šovinistickou notečku, protože celým textem se jako červená nit vine drobná snaha o neustálou konfrontaci velikosti ruské „duše" (jsme chudí, ale hrdí a ve své chudobě svobodní) s přízemním konzumním zaměřením Američanů, svázaných všemožnými pravidly a skoro až směšnými pracovními rituály (přesně ohraničené pauzy na oběd), které potlačují jejich invenci - „autorem" Hlubiny a jejími vůdčími elementy jsou pochopitelně proto povětšinou Rusové...

Další propastný rozdíl oproti Gibsonovi nebo Sterlingovi spočívá v tempu vyprávění. Ne že by Lukjaněnko zcela vyrušil akční scény, ale rozhodně se nedá říct, že by děj uháněl nekontrolovatelně vpřed a nebylo se při čtení kde nadechnout. Kyberpunkové rekvizity tak Lukjaněnkovi slouží především jako odrazový můstek k pokládání znepokojivých otázek a k troše krotkého filozofování a neškodného, protože nerušivého moralizování (moderní technologie jsou hrobem mezilidských vztahů; útěk do virtuálu je snaha vyhnout se zodpovědnosti a vlastním problémům se zpackaným životem; a v neposlední řadě je zde i dickovské dilema: kdy nastává okamžik zrození umělé inteligence a má UI stejná práva jako obyčejný člověk?). Ano, klouže to po povrchu a nikdy to nepřekročí mez primární srozumitelnosti, ale i v tom je Lukjaněnkova síla - podobně jako třeba ve Svěrákových komediích jsou veškeré banality v mezilidských vztazích přesně odkoukané z reálného života, a proto jsou tak trefné a většině čtenářů blízké. Právě v těchto pasážích je nejvíce vidět autorovo mistrovství v žonglování se slovy a významy, doplněné neomylnou schopností střídat tempo vyprávění tak, aby ani náhlé změny rytmu nikterak neumenšily hypnotičnost a podmanivost výsledného textu.

Lukjaněnkova dvojdílná románová série (doplněná o novelu Průzračné vitráže, která je pozoruhodná tím, že byla psána na pokračování na internetu a sami čtenáři rozhodli, že bude mít dva konce, které autor nazval „červený" a „modrý") tak opět jednoznačně dokázala, že i ten nejpřesněji specifikovaný žánr skýtá neomezené pole možností, pokud je autor dostatečně řemeslně zdatný a invenční, aby se mu samotný kánon žánru, přerůstající již lety v klišé, nestal pouhým cílem, ke kterému chce dospět, nýbrž prostředkem k tomu sdělit něco svého.

Lukjaněnko velký autor, který něco takového dokáže, bezesporu je a jeho Hlubina se do dějin science fiction zapíše jako svébytný způsob, jak lze uchopit a transformovat podobně mezní žánr, jako je kyberpunk.

Jestliže Lukjaněnko je rutinér, který své řemeslo dokonale ovládá a umí se svými čtenáři dovedně manipulovat jako loutkář se svou marionetou, pak Jarosław Grzędowicz je v tomto směru teprve na počátku cesty. To, co mu však chybí na řemesle (především na schopnosti zvládnout delší text kompozičně), to dohání nebývalou mírou nápaditosti a plastičnosti, s níž svůj svět buduje. A taky jakýmsi uličnictvím a drzostí, s níž se nerozpakuje všemožně rozházenými surrealistickými prvky bourat tradiční představy o podobě textu a posouvat tím optiku nahlížení na víceméně klasicky vystavěný fantastický příběh až k hájemství vyhrazenému novátorům pohrávajícím si s postmodernismem.

Grzędowiczova románová prvotina Pán ledové zahrady stojí na pomezí sci-fi a fantasy, z obou si bere, co potřebuje, a přetváří to do výsledného pozoruhodného mixu, v němž proti sobě nakonec nestojí ani tak samotné postavy jako spíš základní principy obou žánrů, moderní technologie proti magii a okultismu.

A jelikož se jedná o první díl plánované trilogie, souboj je nerozhodnut a vrcholí ve velmi otevřeném závěru knihy, který k mnoha otázkám, jež předchozí text nastolil, klade ještě slušnou dávku dalších, aniž by v podstatě na jedinou klíčovou uspokojivě odpověděl.

Grzędowicz vypráví příběh ve dvou rovnocenných paralelních dějových liniích. V první z nich je Vuko Drakkainen, nejmodernějšími nanotechnologiemi vybavený agent, vysazen na zaostalou planetu, kde je civilizace zhruba na úrovni našeho středověku a doby, v níž se lámalo první a druhé tisíciletí. Má za úkol vypátrat, co se stalo se ztracenou skupinkou vědců, kteří tento svět v utajení zkoumali, a pokud možno je přivést zpátky. Jenže hned návštěva vydrancované stanice, v níž nalezne i zvláštně, jakoby magicky přeměněné mrtvoly bývalých kolegů, signalizuje, že půjde o úkol takřka nesplnitelný...

Druhá linie sleduje životní osudy následníka amitrajského trůnu, prince Ardžuka, a jeho velice krutou (zejména po emoční stránce), ale účinnou výchovu, která vrcholí okamžikem, kdy se princův život zkomplikuje nárůstem moci prastaré bohyně, Podzemní Matky. Ta prostřednictvím „vyvolené" ženy zvané Pouštní oheň získává nebývalé množství věřících, toužících nastolit zpět militantní, tradicionalistický režim založený na neskrývaném fundamentalismu, a od slov není u fanatiků k činům nikdy daleko...

Grzędowicz dokázal poměrně klišovitému námětu, který jako by na první pohled vypadl třeba ze série o Marku Stoneovi, vdechnout zcela nový rozměr. A nejde jen o zajímavé střídání formálních narativních postupů (Ardžukova ich-forma; změna první a třetí osoby a vyprávění v minulém a přítomném čase u Vuka podle toho, jestli má nebo nemá aktivovaný v hlavě implantovaný nanotechnologický čítač, který urychluje jeho reakce), ani o netradiční snahu o skloubení tak rozdílných věcí, jako jsou východní civilizace s evropským raným středověkem. Jde především o prostředky, jež použil při budování samotného textu.

Pán ledové zahrady je plný různých odkazů na obecně známá díla naší historie. A to jak odkazy zcela zřetelné, které zacházejí až k přímým citacím (obrazy Hieronyma Bosche, Poeův krkavec - havran), tak o pouhé náznaky a jemné přiznávky, inspirace základními proprietami typickými třeba pro východní kultury (filozofie, bojová umění, politologie), jimiž zaplnil především Ardžukovu linii.

S trochou nadsázky lze navíc říct, že Grzędowicz se rozhodl rozsekat na prvočinitele prakticky všechny dostupné žánrové inspirace, zamíchat je a pak naházet za sebe do jediného hrnce, aniž by se v něm následně utopil. Dočkáme se tak prakticky čehokoli, co nás napadne, počínaje dobrodružným scifíčkem přes kyberpunkové nanotechnologie, poetiku vikingů (Dvůr Šíleného křiku), hororové prvky (vražedný černý břečťan požírající lidi) až ke klasickým fantasy motivům, jako je vyvolená dívka nadaná magickou mocí, a nikterak objevný high fantasy příběh o princi, který o všechno přišel, aby se mohl zase postupně vyšplhat tam, odkud spadl.

Samozřejmě, čtenář v takovém pestrém kolotoči má občas pocit, jako by si s ním autor pouze pohrával a vršil témata na sebe trochu samoúčelně. Jako by všech těch inspirací a nápadů rozházených po textu jako blyštivé drahokamy bylo trochu moc a výsledný obraz spíš oslepoval a působil kýčovitě, než ohromoval. To vše je ale pouze varovný vykřičník v pozadí, upozorňující na to, že hranice mezi úspěchem a prohrou je velice tenká a že autor sám prozatím balancuje nad propastí a může se převážit na kteroukoli z obou stran.

Je totiž těžké, ba nemožné hodnotit knihu jen podle její první třetiny, zvlášť když provázanost jednotlivých dílů je zde takřka absolutní. Nicméně už teď je jasné, že fantazii má Jarosław Grzędowicz ohromnou. Bohužel, mimořádný talent tohoto druhu zároveň povětšinou doprovází určitá absence sebereflexe a schopnost kontrolovat soudržnost vytvořeného textu. Přejme proto autorovi především pevnou redaktorskou ruku, která bude schopna některé příliš viditelné úlety nemilosrdně korigovat. V Pánovi ledové zahrady se to jakž takž podařilo. Nicméně vyhráno ještě není...

Sergej Lukjaněnko

Bludiště odrazů

překlad Pavel Weigel, obálka Milan Fibiger,

vydal Triton, Praha 2007, 420 stran, 298 Kč

Sergej Lukjaněnko

Lživá zrcadla, Průzračné vitráže

překlad Pavel Weigel, obálka Milan Fibiger,

vydal Triton, Praha 2008, 480 stran, 298 Kč

Jarosław Grzędowicz

Pán ledové zahrady

překlad Robert Pilch, obálka Grzegorz Kmin,

vydal Triton, Praha 2007, 408 stran, 299 Kč